čekáš na lavičku
obsazenou třešní
nebo jen tak bloud…

ztracený okvětním lístkům…

sad
s hřebenem v kořenech
zraje kameny…

však víš
na vlastní kůži poznáš

kudy pěšinka
kudy slunce
kudy já
kudy opylovat…

na vlastní pěst
co pamatuji si z tebe je hřích
dopadnout ztěžka mezi oči

od úlu k úlu
bodavá myšlenka…

tak zní
pravidlo které nás tříští
na sebe
jen když jsme okousali dužinu

nepopsatelně
ztraceni okvětním lístkům…

počkáme
rozsypat se časem
v nalezištích téhož stromu…

lásko!
až utrhnu si tě od úst
slib mi budeš

sedět jako pecka